Empatie je vzácná schopnost lidských bytostí. Je nenahraditelná při zakládání a udržování kvalitních vztahů. Může být velkým motivátorem při pomoci druhým a v neposlední řadě je základem pro pochopení vlastního nitra. Jak se cítím? Je ta nejdůležitější otázka na cestě sebepoznávání a osobnostního růstu. Abychom byli schopni empatie vůči druhým, potřebujeme mít tuto schopnost i sami vůči sobě, proto je podpora jejího rozvíjení u dětí nesmírně důležitá. Jako máma dvou dětí můžu říct, že jsem přesvědčená, že děti mají tuto schopnost už od narození. Nasvědčuje tomu například jejich rozrušení při pláči druhého dítěte, vnímání pocitů matky, zájem o konverzaci, i když vlastním způsobem, oční kontakt nebo reakce na různé emoční projevy dospělých. Malé dítě je do určitého věku „ochuzeno“
o různé názory a přesvědčení, svět vnímá ze své přirozenosti a jeho přístup je pozitivní, proto se umí vcítit do kůže druhého lépe než dospělí lidé. K udržení této hodnotné schopnosti se potřebuje neustále učit rozumět svým pocitům v bezpečném prostředí, v němž může vyjádřit jakoukoliv emoci a v němž je respektováno.
Co je to empatie?
Pro lepší definici pojmu empatie je užitečné rozlišit sympatii a empatii. Výzkumník v oblasti neurovědy Jean Decety říká, že projevovat někomu sympatii znamená prožívat touhu přinést mu štěstí. Sympatie je emočním základem morálního vývoje. Když je člověku někdo sympatický, není to přitažlivost, ale touha přinášet dotyčnému štěstí. Když mluvíme o empatii, Jean Decety rozlišuje její dva druhy – kognitivní a afektivní. Schopnost vnímat a sdílet emoce
a pocity druhého označuje jako afektivní empatii. Kognitivní empatie je schopnost rozumět záměrům druhého. Je možné vůči někomu pociťovat sympatii a zároveň necítit empatii. Například v situaci, kdy někomu přejeme štěstí, prožíváme vůči němu sympatii, ale zároveň nejsme vůči tomuto člověku empatičtí – nerozumíme jeho pocitům a nesdílíme je. Podobně ani empatie není vždy spojena se sympatií. Vnímat a sdílet pocity druhých neznamená, že jim chceme automaticky přinášet štěstí. V případě, že je empatie zaměřená do vlastního nitra, hovoříme o autoempatii. Znamená to, že přijímáme všechny pocity svého nitra, ať už jsou jakékoliv – negativního či pozitivního charakteru. Uvědomujeme si je, aniž bychom je hodnotili nebo aniž bychom zažívali pocit viny. Nejde o to, abychom byli dokonalí, ale spíše o to, abychom poznali, jak se cítíme, a přijímali své silné i slabé stránky. Toto poznání se neustále vyvíjí společně s tím, jak se náš život mění a jak nás ovlivňuje a proměňuje. Pokud nemáme empatii vůči sobě, tak bude velmi náročné, ba dokonce nemožné, projevovat tuto schopnost vůči druhým. Autoempatie je předpokladem chápání a přijímání emocí, pocitů a kvalit druhých a také i jejich slabostí a těžkostí namísto toho, abychom druhé soudili, vyvolávali
v nich pocit viny nebo jim dávali rady, aniž by nás o to požádali.
Rodičovskou empatii potřebuje kterýkoliv dětský pocit – strach, smutek, bezmoc, křivda ale i láska, radost nebo zvědavost.
Kvalitní mezilidské vztahy jsou do určité míry založeny na empatii. Na jedné straně je empatie pro vytváření a udržení dobrých vztahů vůči druhým zásadní. Na straně druhé, abychom byli schopni cítit empatii vůči okolí, je naprosto důležité být empatický vůči sobě samým. Lze být maximálně empatický vůči druhému a zároveň i vůči sobě a následně přizpůsobit své činy, které jsou také součástí života a na něž se poté váže „nové“ prožívání tak, aby byli všichni účastníci spokojeni? Myslím, že se to dá pouze v případě, kdy každý zná své hranice sebeúcty. Znamená to být schopný vnímat a přijímat své pocity a přijmout i pocity druhého, ale nezacházet za hranice sebeúcty, která úzce souvisí s hodnotami člověka.
Rozvoj empatie u dětí
Přítomnost empatie u dětí může úzce souviset s touhou člověka patřit k celku. Dítě se od svého příchodu na svět snaží neustále navazovat vztahy s druhými. Lidský jedinec touží žít
v harmonii s ostatními i sám se sebou. Přirozená stydlivost dětí i dospělých v přítomnosti „cizích“ lidí a u prožívání nových situací je tomu důkazem. Tím, že toužíme patřit k celku, chceme porozumět i našemu okolí a sdílet s ním jeho prožívání. To naznačuje i to, že empatie se neustále rozvíjí stejně jako socializační zručnosti člověka.
Nakonečný (2000) zařazuje empatii mezi pocity sebevědomí, stydlivosti, žárlivosti, pocitu viny a opovržení, které se začínají projevovat mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem života. Podle Shapira (1998) uskutečněné výzkumy neidentifikovaly rozdíly empatického chování mezi dívkami a chlapci. Obě pohlaví projevují stejný zájem pomáhat druhým a liší se pouze ve způsobu pomoci. Dívky raději pomáhají v aktivitách psychologického charakteru a chlapci fyzického. Shapiro říká, že dětem nepomáháme tím, že o empatickém chování hovoříme, ale tím, že se tak chováme my. V roce 2010 kanadská psycholožka dokázala, že už od šestého měsíce života děti přitahují laskaví lidé a nelaskavým lidem se vyhýbají. Kolem jednoho roku jsou schopny vykazovat altruistické chování. Ve věku čtrnácti měsíců umí dítě uklidnit druhého člověka, který se necítí dobře.
Části mozku, které jsou zodpovědné za emoční a sociální život, se vyvíjejí celé dětství, což je určující pro emoční a sociální inteligenci dítěte. Po narození dítěte nastává intenzivní vytváření nervových spojení nazývaných synapse. Vznikají, zanikají a znovu navazují miliony spojení
v závislosti na učení, zkušenostech, které dítě získává, a citových vztazích, které zažívá. Mozková spojení a obvody se ustálí, pokud se určité zážitky opakují v průběhu pěti až šesti měsíců. Opakováním zážitků se stává obvod pevnějším. To znamená, že pokud se určité zážitky pravidelně opakují, hluboce se do nás zapíší a mohou mít zásadní dopad na náš život.
Emoční prožívání jedince je v dětství do velké míry ovlivněno dospělým člověkem. Z toho vyplývá, že chování blízkého okolí, a v první řadě rodičů, je zásadní pro vývoj emoční inteligence dítěte stejně jako empatie.
Vliv empatického rodiče na emoční vývoj dítěte
Studie profesora Feldmana z roku 2007 hovoří, že při rozvoji empatie je důležitá synchronizace mezi rodičem a dítětem. Synchronizace znamená dočasnou shodu mezi partnery ve vztahu (matka – dítě; otec – dítě). Prokázalo se, že shoda mezi matkou a dítětem, měřená v prvním roce života, měla přímou souvislost s formováním schopnosti empatie
v dětství a dospívání. To naznačuje, že synchronizace stimuluje kojence k emoční rezonanci
a podporuje jejich mezilidské vztahy během celého života.
Být empatický není jednoduché, obzvlášť pro rodiče, jemuž se nedostalo mnoho empatie
v jeho dětství. Tlak na rodiče je v současné době enormní a „umělé“ projevy empatie či přehnaná, nepřirozená snaha o dobrou výchovu dítěte se může paradoxně stát kontraproduktivní a vést rodiče k frustraci či pocitu bezmoci. Svému dítěti začneme rozumět, přijímat ho a sdílet jeho emoce pouze v případě, kdy navážeme empatický vztah sami se sebou.
Začne-li rodič vyjadřovat své pocity a emoce, uvědomovat si, že jsou jeho součástí, a pochopí, že druzí nejsou prvotní příčinou toho, jak se cítí, ale že pružiny našich pocitů jsou v nás samotných, přispěje ke vzájemnému porozumění, otevře se empatii a změní svůj vztah k sobě i k okolí. Empatie probouzí lidské vědomí k zodpovědnosti. To znamená neobviňovat druhé, ale lépe poznat sebe sama, být zodpovědným za své pocity, emoce a činy. Empatický vztah představuje komunikaci, v níž mají oba partneři zájem o oboustranné vyjádření a vzájemné pozorné naslouchání, bez kritiky a hodnocení. Ten, kdo naslouchá, se snaží pochopit toho, kdo mluví, a zároveň se obohacuje jeho prožíváním. Ten, kdo mluví, prožívá pochopení
a přijetí, že mu někdo naslouchá a rozumí mu. Komunikace je následně hlubší a kladnější
a zvyšuje kvalitu vztahu.
Rodič hraje významnou roli v emočním vývoji dítěte. Každé dítě potřebuje být pochopeno
a přijato, cítit bezpodmínečnou rodičovskou lásku a nestále vyvíjet schopnost porozumět
a sdílet své pocity. Proto může empatický rodič pouze pozitivně ovlivnit vývoj emoční inteligence dítěte, která úzce souvisí s kvalitou života a osobní pohodou.
Empatický rodič pomáhá dítěti porozumět jeho pocitům nejdříve tím, že slovně popisuje emoce dítěte a vždy se ujistí, zda je to opravdu to, co dítě cítí. Když dítě vyroste, bude schopno přesně pojmenovat pocity, které prožívá, a dospělý bude mít možnost lépe porozumět jeho vnitřnímu světu. Touha vyjádřit, co prožíváme, je potřebou každého člověka bez ohledu na věk. Bez možnosti sebevyjádření a sdílení, pocitový život dítěte mizí a projeví se obavy a pochybnosti o sobě samém. Nedostatek podpory v péči o vlastní emoční svět
a deficit empatie je důsledkem psychiatrických poruch.
Dítě, které je přijato, pochopeno a respektováno, nepochybuje o sobě samém, právě naopak, je schopno rozvíjet své silné stránky a talenty, dokáže porozumět emocím negativního charakteru a pracovat s nimi, je otevřeno vůči vztahům založeným na empatické komunikaci, má zájem pomáhat ostatním. A v neposlední řade dokáže vnímat a prožívat emoce pozitivního charakteru jako štěstí a radost a neustále zvyšovat kvalitu svého života, co se
v dnešním světě stává vzácností, jelikož člověk má tendenci věnovat čím dál více energie negativnímu prožívání než tomu pozitivnímu.
Fakt, že prožívání člověka trvá (neustále něco cítíme), je důkazem toho, že se dokáže kdykoliv začít učit vnímat, chápat, projevovat a sdílet své pocity, které jsou neoddělitelnou součástí jeho existence, a tím i zlepšovat kvalitu svého života. Tento jev potvrzuje i vývoj mozku a jeho schopnost prohlubovat, odstraňovat a vytvářet nové obrysy na základě zkušeností a prožívání člověka. V tomto mohou být rodičům velmi nápomocné děti, které mají už od narození větší schopnost vyjádřit a sdílet pocity své i pocity druhých a které projevují emoce spontánně
a nezištně. Pro udržení a vývoj těchto přirozených vzácných schopností potřebují bezpečné prostředí, v němž mohou beze strachu vyjádřit své pocity, v němž jsou vnímány jako rovnocenné dospělým, v němž existuje prostor k otevřené komunikaci. Tak se dítě učí svým pocitům porozumět a přijmout je. Rodič, který vytvoří takovéto prostředí, zabezpečí přirozený vývoj empatie a emoční inteligence svého dítěte i sebe sama. Dokonalé propojení.
Iryna
Literatura.
Gueguen, C. (2014). Cesta ke šťastnému dětství. Robert Laffont. Pariz.
Shapiro, E. L. (1998). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha. Portál.
Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. Praha. Academia.
Feldman, R. (2007). Parent-Infant Synchrony: Biological Foundations and Developmental Outcomes. Current Directions in Psychological Science 16(6).s. 340 – 345.
Comments