Všechno začíná přijetím, proto se přestaňme bát, že naše dítě bude ve školce plakat a pomozme mu zvládnout tuto životní zkoušku, která patří mezi nejtěžší zkoušky v dětství. Rodič by si měl v první řadě uvědomit, jak náročná je tato situace pro malého človíčka, a poskytnout mu pochopení a oporu, aby mohl nabrat sílu a zdravě zvládnout tak velkou, životní změnu.
V tomto období „nástupu do školky“ pozoruji děti, sebe i okolí a ráda bych s vámi sdílela svoji zkušenost a poznatky, kterých jsem nabyla ohledně tohoto tématu.
Zapojení se do dětského kolektivu bývá pro celou rodinu velmi komplikovaná situace, protože tato událost zasahuje více stránek dětské psychiky a srdce dítěte se v této době stává velmi citlivým a více zranitelným.
Myslím, že těžkosti při nástupu jsou nejvíc spojeny se strachem, které pociťuje dítě, protože se bojí, že „máma pro ně nepřijde“. Toto dokazuje i fakt, že častokrát i dítě, které se cítí ve školce dobře, odmítá na začátku v tomto zařízení spát (i když doma spánek po obědě přetrvává). Ono se totiž obává, že zmešká příchod rodiče. Je to úplně přirozené. Doposud bylo jen s rodiči nebo s blízkými a známými lidmi. Najednou přichází na scénu velmi silný aspekt odloučení od matky, která v raném věku představuje pro dítě největší pocit bezpečí. Jistotu dítěte zároveň narušuje i nové prostředí, absolutně cizí lidé a nová pravidla.
Najednou se celý život dítěte, které bylo zvyklé být doma s mamkou (taťkou, babičkou, dědou nebo opatrovatelkou), změní. Samo velmi nerozumí, co se to děje, těžko chápe i svoje vlastní pocity a tu se dospělí okolo něj namísto pochopení a podpory diví, proč není šťastné. Ptají se, proč pláče. Přesvědčují ho, že se mu tam musí líbit. Anebo mu dávají výzvy typu: „Doufám, že dnes ve školce plakat nebudeš!“, což může být pro ně zdrojem výčitek, když náhodou neuspěje. Utíkají ze školky hned potom, co tam plačící dítě odevzdají a myslí si, že čím rychleji se dítěti ztratí z dohledu, tím se ono rychleji upokojí. A upřímně – tímto postojem nechrání děti, ale hlavně sami sebe. A já sama chápu, proč my rodiče raději saháme po jednodušším řešení. Protože často ani nevíme, jak se v takovéto situaci správně zachovat; protože často nemáme energii ji řešit; protože učitelka řekne, že je lepší, když se rozloučíte rychle; protože jsme přesvědčeni, že dítě jen zkouší naši trpělivost a potřebuje, abychom mu vymezili hranice. A fotkou ze školky, jak si naše „šťastné“ dítě hraje poté, co jsme odešli, si potvrdíme, že jsme udělali správně.
Ano, dítě si ve školce opravdu zvykne, protože mu nic jiného nezbývá, protože mu učitelky zaměstnají pozornost něčím jiným. My lidé si zvykneme na všechno, je to naše vlastnost. Jak se ale cítí v nitru ta malá křehká bytost, sama mezi cizími lidmi? Chápe, co se děje? Možná ano a možná ne, rozhodně ale potřebuje rodičovskou přízeň a lásku.
Jsou děti, které ve školce nepláčou, ale projevují emoce spojené se změnou jinak. Například odlišným chováním se ke svým blízkým ve známém prostředí nebo doma.
Dítě potřebuje pochopení, přijetí a podporu, aby cítilo „pevnou půdu pod nohama“. Potom hravě zvládne jakoukoli změnu.
Povídejte si s dítětem. Vysvětlujte mu, proč se chodí do školky. Popovídejte si s ním o tom tolikrát, kolikrát se vás na to zeptá. Pochopte ho, jak se cítí. Dovolte mu být zranitelným, když jde o takovou velkou změnu. Ubezpečte ho, že stojíte při něm. Dejte mu prostor, dejte mu pocit „bezpečného přístavu“, hodně ho objímejte. Další rovina jsme my – dospělí. Protože děti naše napětí vycítí. Pochopme náročnost změny a buďme přichystáni snášet všechno, co tato nová etapa přináší. Dovolme si pohlížet na situace, jakkoli jsou náročné, jako na příležitost učit se a růst.
Tento rok můj syn nastoupil do školy a Zarka do nové školky. Rok předtím chodili spolu do jiné školky, do které nastupoval Zak téměř jako pětiletý a Zarka jako tříletá. Po pěti letech spolu jsme měli vybudované takové silné pouto, že strach z odloučení si tehdy u nich vůbec nenašel místo. Pomohlo i to, že syn už byl věkově zralý nastoupit do předškolního zařízení a dcerce to, že tam chodili spolu a stejně tak, že rozuměli, proč tam chodí. Učitelky z této školky plačící děti objímaly a ukazovaly jim, že chápou jejich bolest namísto toho, aby se snažily odvést jejich pozornost a přitom ignorovaly jejich trápení. Děti tam byli opravdu šťastné. Nepamatuji si ani jeden den, který by ve školce plakaly. A Zarka mi jednou v autě řekla: „Bylo mi dnes ve školce dobře, mami, protože jsem věděla, že se pro mne vrátíš, tak jsem si hraní mohla užít.“
V ten první den, když jsme se chystali do školy a do nové školky, mě ani nenapadlo, že bychom mohli mít nějaký problém. Mojí snahou bylo zpříjemnit dětem brzké ranní vstávání a zabalit mému čerstvému školákovi svačinu. Syn byl od začátku ve škole spokojený. Jediné, co mu až doposud překáží, je ranní vstávání a domácí úlohy :). Dcerka první tři dny vůbec neprotestovala. Když jsem však odcházela, všimla jsem si na ní, že byla smutná, nejistá a ptala se mě, kdy pro ni přijdu. Syn se zmínil, že ji viděl plakat na obědě, ale když jsem se jí na to zeptala, neuměla si na to nejdříve ani vzpomenout. Až potom řekla, že jej prý bylo smutno, protože tam nikoho neznala. Po třech dnech však spustila srdcervoucí pláč, že ona nechce být ve školce. Viděla jsem, jak těžko jí je... Přesně jsem věděla, jak se cítí. Byla ještě malinká. Odloučení ode mne už sice měla dávno zpracované, ale v novém prostředí se cítila nesvá – byla tam osamělá se samými cizími lidmi, které neznala.
Tehdy jsem pochopila, že mě potřebuje mít u sebe, že potřebuje cítit, že vím, jak jí je... Tak jsem tam s ní zůstala. Procházely jsme se po chodbě a povídaly si o jejích pocitech, o nové školce, o tom, proč ji tam vodím, proč já potřebuji chodit do práce a kdy se pro ni vrátím. Rozloučili jsme se sedmkrát, ale odešla jsem až tehdy, když mi to dovolila, když mi pověděla: „Jdi, mami.“ Na druhý den ráno, když jsme nastupovali do auta, mě náhle přepadla negativně laděná myšlenka: ‚ach, Zarka bude ve školce asi plakat… co budu dělat?‘. Byl to strach. Obávala jsem se, jak to zvládnu já, jak to zvládne ona. Když jsem si to uvědomila, v hlavě mi zaznělo něco jiného: ‚Zarka bude zřejmě ve školce plakat. Možná s ní budu muset zůstat déle, ale… to je v pořádku.‘ Protože je to přirozené. Je to pro ni velká výzva a potřebuje se naučit takovouto situaci zvládat. Jediné, co mi zůstávalo k řešení, bylo zabezpečit možnost přijít do práce později. Takto jsme se spolu několik dní učili přijímat změnu a najít v ní pozitiva. Učili jsme se, že plakat je přirozené, že projevit svoje pocity je normální, a budovali jsme si sebedůvěru a jistotu. Až jednoho dne, potom jak se převlékla, dala mi pusu na tvář a řekla mi: „Můžeš jít, já už se tu cítím dobře.“
Toho rána, když jsem jela autem do práce, cítila jsem se šťastná, zároveň mi však chyběly ty společně strávené chvilky plné emocí, při kterých jako matka vždy cítím silné spojení se svými dětmi.
Stůjte si za svým dítětem, chápejte ho a podporujte. Stůjte si i za svou výchovou. Adaptace a pláč budou možná trvat déle, možná jen pár dní, rozhodně se to vyplatí.
Iryna
Foto: Pixabay.com
Comments