V poslední době jsem věnovala víc své pozornosti pocitu studu. Inspirovaly mě opět děti svou přirozenou stydlivostí. A i to, že to přirozené však může za určitých podmínek přerůst do jiné podoby. Výsledkem potom mohou být emocionálně ne velmi příjemné zážitky.
Moje úvahy dále směřovaly ke kořenům tohoto pocitu. Z přirozené emoce „stydím se“ může narůst až patologické „monstrum“, které člověku brání se svobodně projevit a být sám sebou, anebo dokonce působit destruktivně a vyvolávat pocity sebeobviňování. Já osobně vnímám, že pocit studu se může objevovat ve vícero podobách, avšak každá z nich nese paradoxně tu samou nálepku. Kde je tedy hranice, kdy se stydlivost začíná měnit na něco sice s podobným názvem, ale s nepříjemnou „pachutí“? Na jedné straně je tu i ta její milá stránka, která se projevuje, když například střetneme člověka, který nás zaujme víc jak druzí lidé. Stává se to dětem v raném věku, ale i dospělým, například ve společnosti úplně nových lidí či v neznámém prostředí. Anebo když nečekaně přijde upřímný projev obdivu v podobě pochvaly, komplimentu či zvýšenému zájmu o naši osobu. Zažíváme tehdy jakoby „chvění“, rozpaky, ale rozhodně to patří mezi ty zvláštní a zároveň lahodné pocity.
Jak v nás tedy vzniká tato emoce? U stydlivosti dochází k přirozenému a zdravému hodnocení sebe samého. Od samého počátku v sobě nosíme touhu stát se součástí nějaké společenské komunity. Chceme jí být přijatí a přirozeně obdivovaní. A v neposlední řadě cítíme potřebu (emoční i pudovou) sdílení. Faktem je, že pocit štěstí nabývá svou nejvyšší úroveň, když jej prožíváme s ostatními. Malé dítě nakreslí pěkný obrázek a těší se z něj (to je „první úroveň radosti“), ale i tak ho jde ukázat ostatním. Ne kvůli potřebě ocenění, ale pro potěšení ze sdílení. A asi se shodneme v tom, že ta společně vzniklá radost má opět jiný rozměr. I dospělý člověk má tuto přirozenou potřebu – sdílet svoje radosti i starosti.
Na druhé straně je tu pocit studu, který už není tak příjemný a může negativně ovlivňovat kvalitu života. Ke vzniku takovéhoto ostychu může vést například i setkání malého chlapce s děvčátkem z jiné třídy, které se mu líbí. Při vzájemné interakci na něm rodič uvidí znaky nejistoty (tedy zatím ještě přirozené stydlivosti) a nahlas zhodnotí: „Ale co, snad se nestydíš?“ Tímto zásahem přeruší průběh přirozeného pocitu a vytvoří tak prostor pro něco umělého. Zahanbení. Proč? Protože tento pocit je výsledkem hodnocení třetí osobou. Kdyby tam ty děti byly samy, tak si spolu prožijí tuto krásnou situaci a nezačnou pochybovat o tom, že všechno proběhlo v pořádku. Anebo když dítě udělá chybu a rodič mu poví: „Nestydíš se?“ anebo „Měl/a by ses stydět za to, co jsi udělal/a“. Tady je ten „kámen úrazu“. Přirozený stud může skrze nevhodné hodnocení a nelogické pojmenování přerůst až do potlačování emocí a do pocitu sebeobviňování.
Ještě jeden příklad: Jsme v rozpacích, když nám někdo řekne příjemný kompliment, a také se stydíme, když nás někdo zkritizuje. Zajímavým faktem je, že obě situace souvisí s naším sebehodnocením, ale každá má úplně jiný charakter i důsledky.
Když neustále hodnotíme a dáváme nálepky, neprojevujeme dětem pochopení a nerespektujeme jejich emocionální svět. Tehdy se může stát, že začnou potlačovat svoje přirozené vyjadřování pocitů a začnou o sobě pochybovat. Budou zažívat podobu studu, která je vlastně pouze převlečeným strachem ze selhání v očích druhých. A potom to přijde: „On/a je tak stydlivý/á...“, „Ty se ze všeho stydíš...“, „Nestyď se, řekni aspoň svoje jméno.“, „Co se mi schováváš za záda?“.
V životě děláme různá rozhodnutí a je třeba se zamyslet nad tím, jak ovlivní život nás i ostatních. Také používáme slovní spojení „je to hanba“ a možná někdy tato věta probudí naše svědomí. Předtím, než zhodnotíme ostatní, bychom se měli podívat nejdřív na sebe. Ego často hledá „třísku v oku“ druhého, aby přehlédlo „trám v tom vlastním.“ Rozhodně by tedy takovéto výroky neměly být adresované dětem v raném věku, jelikož jim mohou trvale ublížit. Tedy mohou pod jejich vlivem začít potlačovat svou naivní stydlivost a svoje pocity vůbec. A následek? Přestanou mít zájem se projevovat.
Je naprosto normální, že se dítě stydí ve společnosti určitých lidí. I v novém prostředí má právo se cítit na začátku nejistě. Je potřeba jej ubezpečit, že je to v pořádku, a nečekat od něj, že se hned postaví do středu místnosti, poví svoje jméno, kolik má let a zda bylo dobré ve školce/škole. Líbilo se mi, jak jednou moje kamarádka v situaci, kdy se její dcera styděla, poznamenala: „Co, zlatíčko, přišla paní hanba?“. Hovořila to s láskou, s pochopením. Když se děti přirozeně stydí, je lepší pomlčet a potom je obejmout. Těšit se s nimi, když se jim někdo líbí, a být jim oporou v situacích, které jsou pro ně neznámé. Nechme děti, aby samy rozhodly o své intimní zóně. Povídejme si s nimi o věcech a vysvětlujme jim, že tento přirozený pocit studu, který se jim teď může jevit jako zvláštní, jednou přejde, když lidi či nové prostředí poznají trochu lépe, a hlavně, když zůstanou samy sebou.
A pokud chceme dětem ukázat cestu k zodpovědnosti za určité chování anebo rozhodnutí, mělo by to vždy zůstat v rovině sebehodnocení, ale ne zpochybňování. Vždy jsme „dost dobří“ takoví, jací jsme, i když přijdou situace, kdy je namístě zhodnotit naše postoje, abychom mohli dál růst.
Stereotypy společnosti nás nesmějí natolik ovlivnit, abychom kritizovali svoje děti. Formujeme je hlavně tím, jak se chováme. Proto je třeba jít do hloubky svojí duše, ztišit se a přemýšlet. Nehodnotit a poslouchat svoje nitro a... hlavně je – naše děti.
Stydlivost má i další své podoby v životě dospělých, které jsou spojeny s intimitou. Ale o tom možná později...
Iryna
Jazyková úprava Lucia Chynoranská
Foto Pixabay.com
Comments