Sourozenecký vztah je jeden z nejhezčích a zároveň nejkomplikovanějších vztahů, který ti, kdo mají sourozence, zažívají. Mnozí se mnou budou určitě souhlasit, že je to vztah, který se vyvíjí celý život, že je v něm láska a křivda zároveň. První náročná zkouška přichází tehdy, když je třeba „podělit se“ o lásku svého rodiče.
Příchod sourozence do rodiny je pro dítě velká změna, možná až tak velká, že ji někdy my – dospělí nedokážeme pochopit. Ani dospělí často nevědí, jak je to s láskou, když se jim narodí druhý potomek, natož ještě malý človíček…
Ráda bych se s vámi podělila o krásný zážitek s mým synem, na který asi nikdy nezapomenu. Je to vlastně vyprávění o tom, jak vznikl „Příběh o dvou ještěřičkách a sluníčku“.
Proč jsem vlastně napsala knihu o dětských pocitech? Všechno to začalo v jeden běžný maminkovský den:
Asi si to umíte živě představit. Starší dítě si chce hrát s mámou, druhé malé dítě mám v náručí a během hry se snažím ukládat prádlo, vařit a uklízet, tedy udělat, co se dá. Hrajeme si se synem na příběh o hrdinovi. On běhá a já jeho akci ozvučuji. Dcerka na mých rukou se mi snaží vytrhat všechny vlasy. Chytím jí ručičku, přiložím ke své hlavě a povídám: „Srdíčko, mámu to bolí, zkus jemněji a pohlaď mě. Moje máma, moje máma…,“ opakuji jí. Najednou slyším syna vykřiknout: „Ne! To je moje máma!“ Znělo to, jako výkřik z hloubky duše. Potvrdilo se mi, co už jsem z něj cítila dlouho – že situaci „sestřička“ celkem moc dobře nerozumí. A život nám tak dal příležitost promluvit si. Někdy je třeba být jen o trochu víc přítomný, abychom dokázali rozpoznat situace, které nám mohou být ponaučením. Přišla jsem za ním a zeptala jsem se ho, jak to myslel. Vyslechla jsem ho a snažila se mu vysvětlit, že jsem máma pro oba dva, že je miluji stejně. On ale odvětil, že chce jinou mámu Irynu. Takovou, která má jen synka a nemá miminko. Srdce se mi na chvilku zastavilo, tolik jsem mu rozuměla, tak velmi jsem s ním cítila.
Objala jsem ho a řekla mu, že ho chápu, že si umím přesně představit, jak se cítí. Snažila jsem se mu vysvětlit, proč sestřička vyžaduje takovou péči, že ještě neumí chodit, sama se napapat a je ještě velmi maličká. Povyprávěla jsem mu, jak jsem se starala o něj, když byl stejně tak maličký jako ona. Že jsem stejně tak věnovala většinu času jen jemu.
Pověděla jsem mu, že moje láska k němu se příchodem sestřičky nezměnila, že on zůstává navždy v mém srdci. Toto vysvětlení mu však nestačilo. Hned začal uvádět příklady našich přátel, kteří mají jen jedno dítě, a vyjádřil přání, že i on by to takto chtěl mít – mámu jen pro sebe. Řekla jsem mu, že ho velmi miluji a že pro sestřičku jsme se rozhodli všichni a že i ji miluji. „Já jsem se pro ni nerozhodl, to ty ses pro ni rozhodla!“ řekl mi. A až tehdy jsem to celé pochopila. Měl pravdu. Utřela jsem si slzy a řekla mu ještě jednou, že ho celým svým srdcem chápu, že vím, jak se cítí a že sestřičku nemusí milovat, pokud to nechce. Poprosila jsem ho, aby ji jen vnímal a respektoval, protože je tu s námi a je součástí naší rodiny. Poprosila jsem ho, ať se pokusí představit si, jak s ní jednou bude velká „sranda“.
Podívala jsem se mu do očí, ty prozradí všechno. Byl rád, že byl pochopen a přijat i s jeho pocity. Jako by mu spadl kámen ze srdce. Neříkali jsme mu, aby se ze sestry těšil, ale někde v podvědomí si myslím, že jsme to od něj očekávali. V tom podvědomí, kde se nacházejí zakořeněné vzorce, které si neseme a podle kterých se často chováme, a přitom to nejsme my. Ještě v ten samý večer, když jsme usínali, mi řekl: „Mami, já svou sestřičku už i tak trochu miluji.“ A v ten samý večer přišel i nápad, že bych mohla synkovi pomocí příběhu lépe vysvětlit, jak máma miluje svoje děti. Dnes mají ti dva, chvála Bohu, krásny vztah. Mám pocit, že to pouto a ta láska, které jsou mezi nimi, by se někdy daly i fyzicky uchopit, tak jsou silné.
Byl to skutečně krásný zážitek. Syn potřeboval jen pochopení a přijetí, nic víc. Měl „dovoleno“ rozhodnout se, mohl být sám sebou a projevit pocity, které nosil v srdci, aby si svoji sestřičku mohl oblíbit. Lásku k ní měl celý ten čas ve svém nitru. Díky této situaci se jen dostala na povrch. Láska je jako křehká květinka. Musí být chráněná, musí se podporovat, musí se zalévat, jen tehdy rozkvete. Dětská láska je velmi křehká. Tak křehká, jako dítě samotné.
Iryna
Foto: Pixabay
Commenti