❤️️Základem dobrého života je zdravá láska k sobě samému. Láska potřebuje přijetí a sebedůvěru. Ráda bych vám vyprávěla jeden zážitek se synem, který se dotýká tématu sebedůvěry. Je to vlastně vyprávění o tom, jak vznikl příběh mé nové připravované dětské knížky „Kdo je rychlejší?“
Moje děti do školky chodí rády, řekla bych to tak, že berou školku zdravě. Proto mě překvapilo, když jednoho dne najednou začaly chodit domů s tím, že je ve školce bijí a že to dělá hlavně synův nejlepší kamarád. Velmi zvláštní bylo i to, že celý tento „konflikt“ popisoval velmi klidně, jakoby vyprávěl pohádku a přitom do školky vůbec neodmítal chodit. Choval se zvláštně, ne jako vždy. Zarka se k němu samozřejmě přidala. Začala jsem se na tuto situaci ptát ve školce a bylo mi řečeno, že paní učitelky nic nezpozorovaly. A já jsem jim věřila, protože jsem cítila, že problém bude někde jinde. Po dobu dvou týdnů tedy doma děti vyprávěly, že je ve školce bijí. Snažila jsem se o tom se Zakem mluvit, vždy mi ale řekl to samé. Že jeho kamarádi do něj strkají, a že už si s ním nehrají. Když jsem se ho zeptala, jak se cítí, řekl, že je mu to nepříjemné, ale že smutný není. Celé se mi to zdálo velmi divné, moje intuice mi říkala, že interpretace situace bude asi vymyšlená a podstata bude někde jinde, synovo tvrzení jsem ale nezpochybňovala, protože jsem si uvědomovala, že se i já mohu mýlit. Stále jsem se ptala a pozorovala. Zeptala jsem se ho, zda situaci nepotřebuje pomoci vyřešit, ale vždy odpověděl, že ne.
Když jsme ale jednou byli jen sami dva, začala jsem se ptát hlouběji, řekla jsem mu upřímně, že pro mne ten příběh není srozumitelný a že mi může prozradit všechno, co cítí. Rozplakal se. Řekl: „Víš, mami, doposud jsem byl ve školce velmi zajímavý pro jiné a hlavně pro mého nejlepšího přítele, byli jsme taková partička. Ale po tom, co jsem mu vícekrát nevyhověl v některých věcech, si už se mnou až tak nehraje. Začal se kamarádit s jinými dětmi. A mně je velmi líto, že už pro něj asi nejsem dobrý kamarád. Už to není takové, jako to bylo předtím, když bylo všude jen Zaki, Zaki, Zaki...“
Tam byl tedy pes zakopaný. Přestal být pro druhé dost „dobrý“ a ztratil popularitu. Nejlepší Zakův přítel mu „přestoupil“ do jiného tábora. Toto všechno způsobilo, že začal o sobě pochybovat. Na to, aby ten pocit zvládl, zřejmě si vymyslel to, že ho bijí. Myslím, že reakce na pocity má individuální charakter. Jiné dítě by možná zvolilo odlišnou „taktiku“, například by se uzavřelo do sebe, odmítalo by chodit do kolektivu, případně by začalo trpět poruchami spánku, příjmu jídla atd. Dlouho jsme se ještě objímali a povídali si. Potom se přiznal, že nemluvil pravdu a že je ve školce nikdo nebije.
Ptala jsem se ho, jak se cítí ve svém nitru, zda ho tato situace, kterou momentálně zažívá ve školce, nepoznamenala hluboko v nitru. Jestli je teď jiný Zak, než byl předtím. Zamyslel se a řekl, že ne. Snažila jsem se mu vysvětlit, že rozhodnutí kamaráda musí jen přijmout a respektovat, a že za jeho jednáním může být mnoho důvodů, které on není schopen poznat a že nemůže ovlivnit chování jiných. Dále jsem mu řekla, že ho chápu, že najednou nebýt populární se těžko snáší, ale může mu to i hodně dát. A že je dobré umět být jednou „populární“ i „nepopulární“, mnohem důležitější je však zůstat přitom sám sebou. A že teď budou mít prostor na popularitu i jiní. Řekla jsem mu i to, že možná se to děje proto, aby i on zjistil, jak se cítili ti spolužáci, kteří do tábora „oblíbenců“ doposud nepatřili. A načali jsme i téma lhaní, to už je ale delší vyprávění.
Přijal to, ulevilo se mu a po čase se z chlapců zase stali kamarádi. Už ani nevím jak, protože jsem se do toho přestala míchat. Dál už šel sám… Jen jeden den ještě přišel za mnou a řekl „mami, už jsme zas všichni ‚kámoši‘ a ze dvou táborů je jeden. A takový je život, lidé do něho přicházejí a z něho odcházejí. Jedni se chovají tak a jiní zase jinak. Důležité je zůstat tím, kdo jsi, věřit si a přijímat věci, jaké jsou, abychom mohli život žít a nejen přežívat. Přijímat neznamená nic nedělat, přijímat znamená učit se a růst a ne bojovat.
Když si člověk věří, lehko zvládá méně příjemné životní situace, vědomě pracuje s emocemi, snadněji objevuje a otvírá svoje talenty. Jen člověk, který má rád sebe sama, dokáže bezpodmínečně milovat druhého a sdílet s druhými nezištně svoji radost.
Když si člověk věří, lehko zvládá méně příjemné životní situace, vědomě pracuje s emocemi, snadněji objevuje a otvírá svoje talenty. Jen člověk, který má rád sebe sama, dokáže bezpodmínečně milovat druhého a sdílet s druhými nezištně svoji radost.
❤️️ ĎEKUJI ❤️️
Iryna
Comments