Když jsem byla dítě, nepoznala jsem pocit svobody. Dokonce ani význam slova „svoboda“ mi mnoho neříkal. Žila jsem v době a v zemi, kde větší část rodičů neměla respekt k dětem. Děti musely poslouchat a mnoho věcí se zakazovalo. Ukázkou dobré výchovy a dobré rodiny bylo poslušné dítě, které umělo pozdravit, říci, jak se jmenuje, kolik má let a potom mohlo jen potichu stát. Byl to jakýsi trend téměř absolutní autority. A jen jednotlivci dokázali jíst svou cestou a ne cestou společnosti. Děti se nemohly projevovat. Dokonce ani pozitivně. Pamatuji si, jak mi moje mamka často říkala: „Už buď ticho, proč se tolik ptáš a tolik povídáš?” Bylo to pro mne nepříjemné, teď však mamku dokážu částečně pochopit, protože si uvědomuji, že jsem byla aktivní dítě, a mimo mne měla ještě dvě další děti. Se sestrami jsme nemohly být v místnosti, kde si dospělí povídali, neměli jsme dovoleno vyjádřit svůj názor nebo projevovat emoce. „Proč pláčeš? Přestaň, nebo dostaneš na zadek, abys měla důvod plakat.” Trest a někdy i „bití“ byly běžné nástroje krocení dětí. Takto to fungovalo za dveřmi mnoha rodin a děti věřily, že to je v pořádku. Strach z neposlušnosti gradoval každým rokem života. Takový vnitřní boj mezi touhou po svobodě a po respektu se strachem z pocitu „nejsem dost dobrý“. Někteří se v pubertě vybrali svým směrem a někteří se možná vnitřně bojí doposud. Zajímavé a zarážející je, že lidé ještě stále mají tendenci ptát se děti jen na dvě základní otázky: „Jak se jmenuješ?“ a „Kolik ti je?“. Jakou vypovídající hodnotu mají tyto otázky? Ještěže se to přece jen posunulo trošku dopředu a někteří se ptají i na další otázku: „Už chodíš do školky?“
Myslím si, že svoboda je jednou z nejdůležitějších hodnot pro zdraví existenci lidské bytosti a není ničím nahraditelná. Co ale může znamenat svoboda bez zodpovědnosti? Potřebuje svoboda hranice? Pokud ano, pak kde jsou ty hranice?
Výchova bez svobody nám bere identitu, nemůžeme být sami sebou, protože nejsme svobodní. Strach pěstovaný na výchově bez respektu nutí dítě začít pochybovat o sobě, hrát roli a budovat si ego. Ať už ego utrápené, nebo ego velmi sebejisté. Závisí to na tom, jak dítě vnímá lásku rodičů a na jeho jedinečnosti.
Takže, poslouchali jsme, pomáhali jsme rodičům, dobře jsme se učili. Proč ale? Protože jsme se báli. Nezdravý extrém. Extrém, který nás v různých situacích usilovně přesvědčoval, že nejsme dost dobří a častokrát nám dával pocit, že nás rodiče nemilují. A až tak, že tomu někteří z nás uvěřili. Pocit z dětství „nejsem dost dobrý nebo dobrá“ stojí za mnohými reakcemi dospělých lidí. Chování rodičů se často zdaleka nepodobalo bezpodmínečné lásce. Extrém absolutní nesvobody dětí, který ničil jejich identitu a ruinoval funkci rodiny. Možno jste se v mém příběhu našli i vy, možná jen částečně. Pravda je taková, že zhruba takto to fungovalo v mnohých rodinách v dobách dětství mé generace. Jinak jsem ročník 1986.
Dnes už mám děti já a je to jiné. A možná se dnes blížíme k jinému extrému. Jsme v době, kdy chceme dát dětem svobody co nejvíce, mohou pomalu všechno, snažíme se dávat jim prostor být sebou. Jsme od rána do večera v práci, abychom vydělali dostatečně na to, aby se děti měly dobře. Možná i proto, že my jsme svobodu neměli. Proč se ale potom setkáváme s případy, kdy dítě ovládá rodiče, neváží si jich, nebo má apatický postoj k životu?
Z extrému do extrému. Moje zkušenost je, že problémem je v obou případech nenalezená hranice. Nevíme, kdy přestat nastavovat pravidla, a nevíme, kdy a kde začít nastavovat hranice. Ale ani se nedivím, ta hranice je u každého dítěte jinde a je tak tenká, že je těžké ji najít. Ale určitě se vyplatí začít ji hledat. Pomůže to dítěti i nám. Pro inspiraci vám povím můj příběh.
Já moje děti vychovávám velmi svobodně. Mohou téměř všechno. O mnohých věcech se rozhodují samy. Myslím si, že máme velmi pěkný vztah a že to mezi námi funguje, rozumíme si, posloucháme jeden druhého navzájem. Myslím si, že mě respektují, a to proto, že to chtějí, ne proto, že se mě bojí. Když byly malé, často jsem slýchala, že je chorobné, jak a kolik si toho s nimi povídám a vysvětluji. Věru, mnohokrát to vypadalo divně. Jinak další běžná otázka dospělého, vystihující to, co jsem už vzpomínala: „Ahoj, jak se máš, děti poslouchají?“ Dostáváte ji i vy? Vždy říkám: „Ano, posloucháme jeden druhého navzájem.“
Syn bude mít 6 let a zhruba před rokem jsem si pomalu začala uvědomovat, že je na čase hledat hranici. V některých situacích jsem se necítila komfortně, dokonce některé chování syna ve mně vyvolávalo smutek a hněv. Pozorovala jsem jeho a sebe. Hluboko v nitru jsem byla přesvědčena o nepodmínečné, nekonečné lásce mezi námi a zároveň jsem se cítila velmi nepříjemně. Pochopila jsem, že svoboda, kterou dostal, mu nesebrala identitu, protože mohl být sám sebou, byl pochopený a respektovaný, ale zároveň přirozeně pěstovala ego, které dítě potřebuje na přežiti. Protože absolutní svoboda se rovná egu. Nesvoboda se také rovná egu. A jen svoboda a zodpovědnost je cesta k spokojenosti. Pochopila jsem i to, že je na čase hledat hranici svobody a s tím spojenou hranici ega a naučit ho zodpovědnosti. Měli jsme situace, kdy bojoval, nepěkně se ke mně choval a jeho velké modré oči byly v tu samou chvilku plné lásky a prosily: „Mami, ukaž, kde jsou tvoje hranice, potřebuji to vědět, protože se ztrácím ve svých pocitech“. Začali jsme si hodně povídat. Byla jsem upřímná a říkala jsem mu, jak se cítím, když se ke mně chová škaredě, když myslí jen na sebe, a potom jsem nechala rozhodnutí na něm, jak se bude chovat. Vysvětlila jsem mu, co může znamenat svoboda bez zodpovědnosti, že může ztratit lidi, které má rád.
Protože pravá svoboda, která přináší radost, znamená, že jsme svobodni a zároveň svobodni nejsme. Znamená to svobodu a zodpovědnost zároveň. Znamená to, že když se svobodně rozhodujeme, myslíme na důsledek našeho svobodného rozhodnutí. Svobodně se můžeme rozhodnout pouze jednou, ale o důsledku už svobodně rozhodovat nemůžeme. A právě to potřebujeme naučit děti. Dát jim svobodu, ale zároveň je naučit zodpovědnosti. Svoboda bez zodpovědnosti není svoboda, ale egoismus, který nás po chvíli i tak začne zevnitř ničit. Protože lidská bytost má potřebu patřit do komunity. V zdravé komunitě prostor pro egoismus není, protože tam je respekt, pochopení a soucit. Můžeme si chvilku myslet, že je nám tak dobře, protože jsme se rozhodli svobodně, protože takoví jsme, ale když se kvůli našemu svobodnému rozhodnutí lidé okolo nás začnou cítit nepříjemně nebo ublíženě, například kvůli našim lžím, a začneme je ztrácet, nebudeme se už cítit svobodně, protože díky egoismu začneme ztrácet a klamat sami sebe.
To je jedna rovina zdravé svobody – být svobodný, ale při rozhodnutích myslet i na důsledky, které mohou ovlivnit jiné lidi. Druhá rovina je být zodpovědný za svoje rozhodnutí a důsledky spojené s vlastní identitou. Když jsme se svobodně rozhodli něco udělat, například vyzkoušet něco, co už od začátku páchne rizikem, ale láká nás to, pak v případě, že se rizika naplní, musíme si uvědomit, že jen my jsme zodpovědní za naše pocity, že jsme to byli my, kdo se rozhodli, a byli jsme si vědomi možných důsledků, proto se jim teď zodpovědně postavíme.
Já jsem se svobodně rozhodla, že moje děti povedu cestou bez autority a trestů, já jsem jim v raném věku dala pochopení a dovolila téměř všechno. Tak v době, když u nich ego začalo přirozeně překračovat hranice, nezradím ani je, ani sebe, nezačnu křičet a neupadnu do role oběti, ale zodpovědně půjdu vedle nich, budu je učit svobodě a zodpovědnosti, a to cestou lásky a soucitu.
Ta cesta vyžaduje čas. Trvá to. Někdy dlouho, i rok. Ale stojí za to. Vždy, když vidím, že trpělivost a vytrvalost měla smysl, mám v očích slzy. Naposledy například...děti skákaly na trampolíně a otevřeným oknem jsem zaslechla syna, jak říká dceři, aby ho nevytlačovala. A potom dodal: „Víš, Zarko, je dobře chovat se tak aby se i ostatní cítili šťastní. Když mě odtud vytlačuješ, tak se necítím dobře.“ A ona se klidně zastavila a zamyslela se a přestala.
Comments