Zkouším si lodičky. Výjimečně. Ani si nepamatuji, při jaké příležitosti. Ale asi při žádné konkrétní, jednoduše jen tak (jedna z vícero zvláštních věcí, které dělají pouze ženy). Dvouletá dcerka mě mlčky pozoruje. Prohlíží si moje boty a září jí očka. ,,Co to máš, mami?“ ptá se zvědavě. ,,To jsou lodičky,“ odpovídám. „Líbí se mi, a i ty se mi líbíš, mami,“ pokračuje malá „lady“, potom nakoukne do skříně a vytáhne jiný pár lodiček. Celá nadšená si je obuje. Začne se v nich nemotorně procházet a zjevně si to užívá. „Zlatíčko, co to máš na nohou?“ ptám se. „Mám lodičky,” odpoví mi důležitě. „Sluší ti,“ řeknu jí, s chutí si o tom dále povídat. Ona však nic neodpoví, jen dále pochoduje po místnosti. Pozoruji ji, kam se chystá. Nejprve prochází okolo bratra. Podívá se na něj pohledem dámy. Bratr reaguje milým komplimentem a ona hned rozkvete úsměvem od ucha k uchu. Potom pokračuje dál. Sleduji ji a přemýšlím, kam má asi tato malá žena namířeno.
No samozřejmě, jde za nejdůležitějším mužem svého života, za ním, za taťkou. „Tati, podívej, co mám!“ ukáže se mu v plné své kráse. Je na ní vidět, jak se mu chce líbit, jak touží po jeho pozornosti. Povídají si spolu. Zdá se být šťastná a spokojená. Má obdiv někoho, pro ni tak velmi důležitého. Líbí se sama sobě a líbí se i jemu. A přesně to potřebuje. Je tu správně nyní a teď.
Říká se, že touha po obdivu patří mezi základní potřeby lidské bytosti. Jsem přesvědčená, že nejzásadnější vliv má na nás právě obdiv projevený v dětství, který potřebujeme od těch, koho milujeme nejvíc - od svých rodičů. Každé malé děvčátko tak touží v první řadě po obdivu svého otce.
Pokud jde o téma krásy, úspěchu, výkonu, či šikovnosti, vždy se snažím navést pozornost dětí do jejich vlastního nitra. Mým cílem je inspirovat je, aby se poznaly, odhalily svoje kvality, schopnosti, talenty, a hlavně, aby byly samy se sebou spokojené. Chci tak eliminovat zdánlivou důležitost vnějších forem, které nejen je, ale i nás neustále atakují určenými normami krásy, nebo zaběhnutými přesvědčeními. Zpochybňovaní dospělí potom zpochybňují i svoje děti, které se narodily jako čisté bytosti. Namísto lásky, podpory a bezpečí je neustále kritizujeme, a potom se divíme, proč v životě neumějí najít svůj směr. Co na to řeknou ostatní? Co si o mně budou myslet? Jsem dostatečně dobrá či dobrý? Budu se jim líbit? To jsou otázky, které nám v tom momentu dává naše mysl, když propadneme posuzování a naše hodnoty začnou být vytvářeny představami a očekáváním okolí. A přitom to je takové absurdní. Každý jsme jiný a není možné vyhovět nebo se zalíbit všem. Jednoduše to není realizovatelné. Ani druzí lidé nedělají nikdy nic kvůli nám, ale vždy jen tak, jak to vyhovuje jim. Svoje chování projevují podle svého vědomí a schopnosti s ním pracovat, a podle svých pocitů, které jimi momentálně zmítají, pokud je neumějí ovládat.
I partnerské vztahy jsou v dnešní době velmi komplikované. Myslím, že byly vždy náročné, lidé však kdysi měli větší strach vystoupit ze systému, který nám stanovila společnost nebo náboženství. Byli i pokornější. Dnes jsme svobodnější, a proto můžeme vidět pravdivý obraz vztahu mezi mužem a ženou. A takto máme možnost se naučit pravdivě milovat. Žít harmonický partnerský vztah založený na svobodě, respektu a lásce k sobě a k ostatním, který však nezačíná první pusou, ani prvním sexem. Tento vztah má počátek ještě daleko dříve. Když hovoříme o ženách, tak otec a dcera. Tam to celé začíná. A jednou, velmi důležitou složkou tohoto dobrodružného spojení je i touha lidské bytosti po pozornosti a následném obdivu. Myslím si, že obdiv je pouze způsob projevu pozornosti. Tím klíčem je však samotná pozornost. Úplně obyčejná pozornost, být tady a teď pro toho druhého, naslouchat mu, respektovat a milovat. Pozornost je projevená láska a obdiv je její řečí.
Z děvčátka, které má dostatek pozornosti od svého otce, je jím chápáno a přijímáno, v něm našlo oporu. Z děvčátka, které zažívá každý den respekt, pěkné a slušné chování, obdiv a pocit bezpečí, vyroste jednoho dne sebevědomá žena, která nemá potřebu doprošovat se slušného jednání u svého partnera. Má v sobě touhu po skutečné, nepodmíněné lásce bez očekávání, která ji naplňuje a dělá jí radost. Nehledá v partnerovi svého otce, kterému by mohla vykřičet všechno, co od něj v dětství nedostala. Muž nedokáže nahradit ženě jejího otce. Dnešní dospívající děvčata jsou často zoufalá, ponižují se a neváží si sebe, ani svého těla. Kvůli zdánlivé kráse jsou schopná jít na plastiku, držet zničující diety, nosit oblečení, které se jim vůbec nelíbí. Nevěří si, že jsou dostatečně dobrá a pěkná taková, jaká jsou. Možno proto, že tak velmi touží po pozornosti, kterou postrádala u svého otce. Neznamená to ale, že je chyba, když je partner ve vztahu k ženě pozorný. Vždyť o lásku je třeba starat se jako o květinu, bez toho to nejde.
Taťkové, obdivujte svoje malé princezny! Jsou krásné, a proto je v tom utvrzujte! Děti si podle chování okolí vytvářejí svůj první obraz o sobě. Dejme jim pocítit, jaké jsou jedinečné. A právě v této velké kapitole ženské krásy a sebevědomí jste vy, muži – otcové nenahraditelní!
Někde jsem četla, že dítě potřebuje dostat v dětství určitý počet jednotek obdivu od svých rodičů. Když je nedostane, chybějí mu celý život a hledá je u blízkých lidí. Ne už ale ten původní počet, avšak několikrát znásobený, podle toho, kolik mu chybělo v dětství. Mluvím o „zdravém“, srdečném obdivu. Ne o tom, který často produkuje naše ego a začíná se zveličenou předponou „NEJ“.
Stav úplné pozornosti, přítomného okamžiku, vnímání svého dítěte a sebe sama nám pomůže jednat z hlubokého nitra, v kterém se nachází pravda.
Iryna
Foto: Pixabay.com
Comments