Milí rodiče, ráda bych se s vámi podělila o svoje úvahy a zkušenosti na téma učení se s malými dětmi. Vezměte tyto řádky jako inspiraci, ne jako něco, co byste měli dělat. Vy svoje dítě poznáte nejlépe. Zkušenost někoho druhého vás však může inspirovat na vaší vlastní cestě.
Můj syn tento rok nastupuje do školy a v poslední době jsem velmi intenzivně přemýšlela nad tím, co je správnější: nechat ho žít svůj život a hrát si, nebo ho motivovat k učení se číst a psát ještě doma před nástupem do školy. Na jedné straně byly moje ambice a uvědomování si jeho potenciálu a na druhé straně přesvědčení, že nejlepší je dát mu svobodu a možnost rozhodnout se, co on sám chce dělat – číst si, hrát si s Legem, kreslit si, či obléci kostým a zahrát si se sestrou. Nakoupila jsem tedy různé pracovní sešity a zkoušela jsem ho přirozeně vést k tomu, aby se „chtěl“ učit psát, a to tak, že jsem se s ním dohodla na určité pravidelnosti. Chvilkami ho to bavilo a také se mu velmi dobře dařilo, ale mám-li být upřímná, nezaujalo ho to na velmi dlouho. Po chvilce se vždy postavil a odešel si hrát. Jelikož se děti snažím neovlivňovat a dávám jim svobodu v rozhodování, celé naše předškolácké učení ustoupilo do pozadí. Samozřejmě, ne z mojí vůle. I přes dobrý základ (psaní, čtení, počítání) a Montessori přístupu, který jsme si zamilovali, když jsem byla s dětmi doma na rodičovské dovolené, mi myšlenky typu „už by mohl umět víc“ nebo „neučím se s ním, to není dobré“ nedávaly pokoj. A tak jsem obnovila „učení se“ a jednou za čas přišla za synem po práci unavená s větou „no, měli bychom dělat předškolácké úkoly“. Protože tato aktivita však vycházela z mého strachu a chybného přesvědčení, nikdo si ji neužíval. Začala jsem přemýšlet, o co mi vlastně jde. Můj syn, který měl tehdy pět let, uměl psát jména členů rodiny, počítat minimálně do třiceti, znal všechna písmenka abecedy, uměl mluvit i anglicky a rozuměl pohádkám rusky. Mně se to ale zdálo stále málo.
Moje ego a strach se mi podařilo zkrotit a přemýšlela jsem, jaký přístup zvolit, aby syn nestagnoval. I když ho totiž nebavilo učit se, když jsem ho zavolala, zájem vzdělávat se obecně měl. Například velmi se vždy těšil, když se naučil něčemu novému. Vzpomněla jsem si na staré dobré Montessori. Děti milují Montessori aktivity, já už však po práci nemám tolik prostoru, abychom si kreslili písmenka v mouce. (Nemám? To je otázka k zamyšlení… V této moderní době je čas prostě třeba najít.)
Takže můj přístup vychází ze školy Montessori, dětem vytvářím prostředí k učení se a zároveň je nechávám, aby se rozhodly samy. Do popředí jsem dala všechny aktivity, které se týkají počítání, čtení a psaní, nakoupila jsem nové sešity, a když si jdeme hrát, vysvětluji, proč je dobré se učit. Někdy jim uvádím i příklady z reálného života – že si budou umět samy spočítat penízky a koupit zmrzlinu nebo pustit si písničku. A samozřejmě, dávám jim svoji pozornost, ať už při hraní nebo při učení se. A bylo to rozhodnutí správné, protože za mnou začaly samy chodit se sešity, že se chtějí jít učit. Takovéto nastavení tak přineslo spokojenost na obou stranách.
Opět jsem se přesvědčila, že svoboda je nejvyšší meta a že rodič má dítě životem provázet, ne ho přesvědčovat o svých pravdách.
Inspirace Montessori učením najdete například na webových stránkách montemother.sk, kam se chodím inspirovat i já. Maminka Lenka se na těchto svých stránkách dělí o svoje zkušenosti a inspiruje tak mnoho jiných matek. Sama je matkou dvou dětí a Montessori přístup s dětmi nejen dělá, ale také cítí. V koutku duše jí v dobrém závidím, že to s Montessori metodou dotáhla tam, kam já ne, protože to byl i můj sen. Každý má ale svoji vlastní cestu.
Iryna
Jazyková úprava Lucia Chynoranská
Foto: Pixabay.com
Commentaires