Dětské zrcadlo – abychom nepodlehli mylnému přesvědčení, že za všechno můžeme my.
Už to bude nějaký ten rok, co se dívám na sebe a do sebe přes zrcadlo. Takovéto to lidské zrcadlo. A zatím nejlepší zkušenost mám s tím dětským, protože je v něm všechno dobře vidět. Je „nezakalené“ a jakýkoliv obraz, i ten „zkažený“, v něm působí díky dětské čistotě stále mile. Při dívání se do něj se dobře krotí ego. Před námi stojí naše dítě, které nás bezpodmínečně miluje a nehodnotí. U těch „velkých“ zrcadel je pro nás často těžké proniknout do svého nitra, jelikož kromě bolesti a strachů nám silně zrcadlí i naše druhé já.
O dětském zrcadle se dočtete v rozličné literatuře, ale i na vícero blozích. Například: „dítě je vaše zrcadlo a když se tak anebo onak chová, chybu hledejte v sobě...“ Částečně to pravda je, ale je potřeba umět posoudit, do jaké míry je to náš odraz, abychom nepodlehli mylnému přesvědčení, že za všechno můžeme my.
Ráda se s vámi v těchto řádcích, s cílem inspirovat, ne poučovat, podělím o svůj pohled na téma „dětské zrcadlo“.
Je velmi důležité si uvědomit, že každý člověk si svůj odraz vytváří sám, a to podle toho, jak žije a co v sobě nosí. Je krásně vědět, že svoje bolesti a strachy umíme vyřešit i tak, že je prožíváme a zároveň vytváříme prostředí, ve kterém je můžeme uzřít přes „velká“ a „malá“ zrcadla. Takto nám život stále dává příležitost, abychom s mohli podívat do svého nitra.
Nejdříve si pojďme připomenout, že tak jako ty méně příjemné záležitosti se nám vždy zrcadlí i krása našeho nitra. Při pohledu do zrcadla je tedy třeba vnímat věci celistvě a podívat se s odstupem na celý svůj obraz. Pouze tehdy tam umíme najít i pěkné věci, na které jsme zapomněli anebo ještě v sobě neobjevili.
První věcí, kterou nám umí dětské zrcadlo zobrazit, je naše „pokažené“ chování. Dítě se učí jednoduchým pozorováním a pokud řešíme konflikty křikem, naučíme to tak dělat i dítě. Pokud mu při komunikaci svoji slovní zásobu nepřizpůsobujeme anebo s ním často hovoříme o pocitech, bude vědět, co znamená vděčnost či společnost. Když vidím, že moje dítě okopírovalo moje nevhodné chování, například reakci na jízdu kolemjedoucího auta, „přiznám“ si chybu a vysvětlím mu, že je důležité si udělat svůj vlastní názor na situaci a zůstat sám sebou, ne opakovat moje chování. Poděkuji mu, že mi to ukazuje a že mi pomáhá zbavit se těchto reakcí, které nejsou na nic dobré.
Druhou, a na první pohled méně viditelnou, věcí, kterou nám zrcadlo zobrazí, jsou naše strachy anebo či bolesti. Jak jsem už výše vzpomenula, my si to zrcadlo vytváříme sami, abychom si mohli tyto záležitosti vyřešit. Lidská mysl funguje skutečně dokonale.
Například máma, která v dětství často zašla za hranice sebeúcty a dávala přehnaně mnoho pozornosti svým milovaným, tedy svým rodičům, se bude snažit pokaždé vyhovět i svému dítěti. Je to její způsob vyjádření lásky. Touží po lásce a je přesvědčená, že jen takto bude milovaná svým dítětem. Ze strachu, že nebude milovaná, který si pěstuje od dětství, udělá pro blízké „všechno“. Protože ona sama v dětství nedostávala dostatek pozornosti a dobře ví, jak je to důležité. Dítě to přijme, i když to od matky neočekává. Proč ne, je to přirozené a tak malé dítě nedokáže odhadnout hranice. Není toho schopné, máma mu je musí ukázat sama. Když tak neudělá, dítě jí to vyhrocenými situacemi začne rychle zrcadlit. Vzniknou konflikty, ale zároveň i prostor pro léčení bolestí a rozpuštění strachu. Dítě má pro rodiče stále otevřené srdce, miluje ho nejvíc, jak se dá. Upřímnou komunikací a vzájemným nastavením hranic se vztah mezi nimi posilní, vytvoří se spojení – harmonie, jež pramení ze soucitu a lásky.
Tedy podle toho, co nosíme v sobě, si prostřednictvím blízkých lidí vytváříme zrcadlo. Prožíváme přesně to, co máme v sobě. Zrcadlení je takto pro nás ohromná příležitost poznat se a zastavit tak projekci svých strachů či nevyléčených bolestí na děti.
To ovšem není vše. Jsou tu ještě dětské pocity projevené určitým „nevhodným“ chováním, které nemají nic společného se zrcadlem. Dítě od nás dostane nějaký základ a z něj čerpá, má ale i svou osobnost, která se neustále rozvíjí. Má své vlastní nitro a v určitém věku výstupu z „bubliny“, ve které mu rodič do té doby vytvářel bezpečné prostředí, začne zažívat různé situace, jenž jej ovlivňují. Začíná to ve škole, někdy i ve školce. Dítě, které v kolektivu zažije výsměch, bude svým chováním doma vyjadřovat prožité trauma, ne nám něco zrcadlit (v této situaci nám spíše odzrcadlí naši reakci na situaci, ne samotný pocit). Chci tím říct, že ne každé méně příjemné chování dítěte musí vypovídat o nás. Samozřejmě ale platí, že to, jak se dítě s nepříjemnou situací vyrovná, resp. do jaké míry ho situace zraní, záleží od toho, jaký život žije v rodině. V takových případech má být rodič dítěti oporou namísto hledání zrcadla. Projevit mu soucit a přijetí, vytvořit prostředí, ve kterém bude moci o svých zážitcích a pocitech vyprávět a prožívat je, aby se mohlo naučit pracovat s emocemi.
Přednedávnem mi jedna maminka popisovala chování dítěte, které ji trápilo, a byla přesvědčená, že za to může jen a jen ona. Když zůstaneme na pozoru, dokážeme porozumět dítěti a dokážeme rozeznat subjektivní pravdu od objektivní i ve slovech, které čteme nebo posloucháme. Protože svou „pravdu“ nosíme ve svém nitru. A důležitá věc na tom všem je poznat, jak se cítíme, poznat svou emocionální zahradu, abychom mohli s emocemi pracovat, a tak se dostali do své podstaty, ve které dokážeme dosáhnout stav harmonie, lásky, štěstí a radosti.
Iryna
Jazyková úprava Lucia Chynoranská
Foto Pixabay.com
Commentaires