Pochopila jsem, že nástup do školy je pro dítě další obrovská změna. Asi si teď říkáte – žádná Amerika! Otázkou ale je, zda dokážeme skutečně procítit její rozsah. Je to velmi důležité, protože jen potom budeme schopni vcítit se do srdce dítěte a pochopit ho.
Jak jsem už psala v mém blogu o nástupu do školky, myslím si, že tyto těžkosti jsou nejvíc spojené se strachem, který pociťuje dítě obávající se, že „máma se pro ně už nevrátí“. Ten samý strach se může vynořit i v prvním ročníku ve škole.
První, s čím se školáčkové setkají, je to, že všechno je pro ně neznámé. Noví lidé, spolužáci, jiný prostor a pravidla. A to všechno najednou. S tím je spojený jejich pocit nejistoty, který může později přerůst do sebezpochybňování. Proto je velmi důležité povídat si s dítětem o všem novém. A cítí-li se nejistě, není potřeba ho hodnotit, ale být k němu chápavý. Upřímně, představme si sami sebe během prvních dní v nové práci. Jak se cítíme? I největší extroverti zažívají v hloubi svojí duše nejistotu. Zažila jsem to i já na vlastní kůži. Zde však pomůže jen přijmout tento pocit. U dětí je ale samozřejmě potřebná i podpora rodičů, vysvětlení, že je tento pocit úplně přirozený. Budeme-li však dítě hodnotit, porovnávat ho s jinými dětmi nebo zpochybňovat jeho vlastní vidění světa, tak mu jen ublížíme. Je to jako bychom mu řekli, že je jeho přirozenost něčím špatným. A nezapomínejte, být jemný neznamená být slabý.
Dalším, velmi silným nástrojem školského zařízení, který vnímám jako „nebezpečný“, jsou pravidla ve škole, která učí děti bát se dopustit se chyby. Známkování, nezdravá soutěživost, způsob hodnocení a projevu pedagogů… toto všechno, krok za krokem, uměle vytváří přežívání v iluzi strachu. A přitom dělat chyby je úplně přirozená věc, vždyť právě díky nim můžeme dále růst. I děti ve škole je potřeba naučit, jak nás naše omyly mohou posouvat dopředu. Nechci, abyste moje názory chápali jako negativní postoj vůči školství. Já si práce učitelů vážím a myslím si, že ani není úplně v jejich silách něco diametrálně měnit, i kdyby mnozí z nich určitě chtěli. Můj syn chodí sice do soukromé, ale přitom normální školy. Jen mluvit o tom, jaké je všechno špatné, není řešení. Momentálně je to takhle, a já jen hledám řešení v rámci možností, které dnes mám. A sdílím s vámi tento svůj pohled na věc, tady a teď, s cílem inspirovat vás a připomenout vám, co už dávno víte, jen jste na to zapomněli. Oporou našim dětem na jejich cestě životem jsme my jako rodiče. A až potom si můžeme s lehkostí v duši říci, že škola a život je naučí. A skutečně tomu tak je. Potřebují být ale připravené a silné, potřebují být samy sebou, potřebují si věřit, aby mohly ustát zkoušky sociálních „nástrah“ světa, ve kterém žijeme, a díky nim růst.
Všimla jsem si, že mnozí rodiče mají tendenci soustředit svoji pozornost a energii na výsledky a aktivity svých dětí. Jaký mají prospěch, na jaké kroužky chodí, co dokážou.... Toto všechno je pro dítě bezpochyby přínosem, avšak jen tehdy, je-li to vyvážené s péčí o jeho pocitovou stránku. Pro mne osobně známky a úspěchy v prvním ročníku nemají velkou hodnotu. Neříkám, že se se synem neučím nebo ho nepodporuji, aby se snažil. Kroužky si vybírá on sám. Nabídnu mu, motivuji ho, ale snažím se nepřekročit zdravou hranici mezi jeho přirozenými ambicemi a výzvami, které produkuje moje ego. Chci, aby objevoval svoje talenty a sám pocítil touhu je rozvíjet.
A na konec ještě jedna myšlenka. My – rodiče se často schováváme za roli hrdiny. Děláme to proto, že i pro nás je to velká změna a kdesi v hloubi srdce dobře víme, že i pro to dítě v nás to byl kdysi dávno jeden z nejsložitějších kroků v životě. Bojíme se, že něco zbabráme… Hrdina v nás říká, že všechno zvládneme. Často jsme si i my vyslechli: „Zvykneš si…“ Přitom se bojíme zeptat se dítěte, jak se ve škole cítilo. Vždyť co kdyby nám náhodou odpovědělo, že špatně, že si ho tam nikdo nevšímal nebo se mu někdo smál, nebo že ostatní spolužáci mají kamarády a ono ne. Pokud si s ním rodič nepovídá, musí si tato traumata řešit samo. Zažívá pocity, kterým často nerozumí. Pokud se cítí bezmocně, projeví se to na jeho chování a my se potom můžeme dokola ptát sami sebe, i sousedů, co mu je, a nechápavě kroutit hlavou, proč se tak najednou změnilo jeho chování. Vždyť doposud všechno bylo a také je v pořádku.
Pozitivní, povzbuzující přístup typu „všechno zvládneme“ je základ, ale prosím vás, ptejte se svých prvňáčků, jak se cítí. Jaké zážitky měli ve škole a jaké pocity to v nich vyvolalo, jaký mají názor na různé situace. A když se otevřou, jen je poslouchejte. Poslouchejte je a ještě jednou poslouchejte, dokud nedokončí to, co chtějí říci, a se svým „dáváním rozumů“ radši počkejte. Možná budete překvapeni a naučíte se něčemu novému. Mimochodem – upřímné naslouchání tomu druhému dává krásný pocit svobody. Ale to už je o něčem jiném. Buďte připraveni dovolit dětem být zranitelnými, vytvořte jim prostor, aby mohly beze strachu mluvit o jejich chybách a nesuďte je za ně. Jen tak je naučíte, jak se díky těmto „přešlapům“ dá růst. A takto jim dáte ten nenahraditelný pocit přijetí, pochopení, opory a lásky, aby mohly být samy sebou, a vytvoříte si s nimi tak upřímný, přátelský vztah, jehož hodnota se nedá změřit…
- Iryna
Foto: Pixabay.com
Comments